Od ÚNORA/1948 do SRPNA 1968
PO SJEZDU KSČ MĚL SLED UDÁLOSTÍ RYCHLÝ SPÁD A VŠE SMĚŘOVALO K PŘEVZETÍ MOCI KOMUNISTICKOU STRANOU ČESKOSLOVENSKA
Únor 1948
Únor 1948 (resp. Vítězný únor, což je výraz používaný
zejména komunisty a jejich příznivci) je pojmenování
komunistického převratu v Československu, který proběhl
mezi 17. a 25. únorem v roce 1948.
Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie
k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku,
počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku
a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality
byl 25. únor slaven jako významný den,
„Vítězství československého pracujícího lidu (1948)
významný den Československé socialistické republiky“,
a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech
a Moravy každoročně slaven i v současné době.
Historie a následky:
Komunisté se dlouhodobě, už během druhé světové války,
připravovali na převzetí moci v zemi.
Úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem,
snažili se narušovat činnost ostatních stran, po roce 1945
sdružených v tzv. Národní frontě. V prvních poválečných
volbách získali v Česku 43,25 % a na Slovensku 30,37 % hlasů
a postupně se jim podařilo ovládnout policii (Bezpečnost),
armádu i dělnické organizace. 2. července 1946 se tehdejší
předseda Komunistické strany Československa (KSČ) a pozdější
prezident Klement Gottwald stal předsedou vlády. Využívali
roztříštěnosti tehdejších demokratických politických stran,
faktické neexistence opozice, poválečného radikalismu
a „mnichovského zklamání“ i nerozhodnosti nemocného
prezidenta Edvarda Beneše.
V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení
o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí,
které vedly k úplnému převzetí moci ve státě.
Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal
demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty
navrženými komunisty.
Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném
úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová
komunistická vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně
vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců. Je sice
pravda, že někteří jako Milada Horáková, Fráňa Zemínová nabo
Vojta Beneš se už předtím na prostest proti postupu KSČ vzdali
poslaneckého mandátu, jiní zase rychle odešli do emigrace,
někteří byli i zatčeni. Ale to na celkovém výsledku nic nemění.
9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově
demokratickou republiku (přestože ji prezident Beneš odmítl
podepsat a nepodepsal) a 30. května proběhly volby
do Národního shromáždění s vynucenou účastí a s možností
volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané
Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil
prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen
předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald.
Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký.
Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní
i vnější politiky státu na rozhodnutích reprezentace
Sovětského svazu, politickým soudním procesům, uvězňování,
nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů.
Vláda komunistické strany trvala do roku 1989.
IX. sjezd KSČ
IX. sjezd KSČ byl sjezd vládnoucí Komunistické strany
Československa konaný v Československé republice roku 1949.
Sjezd se odehrával ve dnech 25. - 29. května 1949.
Konal se v Praze. Účastnilo se ho 2346 delegátů, kteří
zastupovali více než 2 300 000 tehdejších členů KSČ.
Předsedou strany byl zvolen Klement Gottwald, generálním
tajemníkem Rudolf Slánský,
předsedou Ústřední revizní komise se stal Josef Štětka.
Sjezd zvolil 97 členů a 32 náhradníků Ústředního výboru
Komunistické strany Československa.
Šlo o první sjezd KSČ po převzetí moci v únoru 1948.
Zároveň šlo o první sjezd poté, co byla Komunistická strana
Slovenska opětovně začleněna do celostátní KSČ jako její
územní jednotka. Sjezd vytýčil Generální linii výstavby socialismu.
Proces se skupinou Milady Horákové
Proces se skupinou Milady Horákové, zvaný též proces s vedením
záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové
či proces s Miladou Horákovou a spol., byl největší a
nejvýznamnější vykonstruovaný politický monstrproces v
komunistickém Československu. Byl to jediný ze stovek politických
procesů z doby po únoru 1948, ve kterém byla k smrti
odsouzena a následně opravdu popravena žena.
Proces je označován jako největší, protože na hlavní
skupinu byly navázány desítky dalších následných procesů
po celé republice a počet obžalovaných dosáhl čísla 639.
Všechny tyto procesy tvořily dohromady jeden celek.
Výsledkem hlavního procesu s Miladou Horákovou byly
čtyři justiční vraždy. Včetně následných procesů však bylo
uděleno celkem 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a
další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7830 let.
Prakticky všechny odbojové skupiny, kromě bratří Mašínů ,
byly i v náznaku likvidovány. Již před procesem s
Dr. Horákovou byly dne 5. listopadu 1949 vykonány rovněž
tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků
Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem,
Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem
(bratr prvního vyšetřovatele kauzy Jana Masaryka JUDr.
Zdeňka Borkovce, jemuž byl případ odejmut a předán StB)
odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového
protikomunistického povstání 1949.Tato poprava byla první
hromadnou justiční vraždou nového totalitního komunistického režimu
a předznamenala, jak bude nastávající proces se
skupinou Milady Horákové vypadat.
Byl to dále první velký politický proces, na jehož přípravě
se velmi významně podíleli sovětští poradci
(v tomto případě poradci Lichačev a Makarov).
XIX. sjezd KSSS
V říjnu 1952 se sešel poslední sjezd KSSS za přítomnosti
J. V. Stalina, jehož cílem bylo obnovit vedení strany,
nastínit další vývoj sovětské politiky a zhodnotit
předcházející období uplynulé od XVIII. sjezdu (březen 1939).
Průběh sjezdu
Samotné sjezdové jednání otevřel starý bolševik
Vjačeslav Michajlovič Molotov. S hlavním referátem vystoupil
nově Stalinův nejbližší spolupracovník a tím pádem i
designovaný nástupce Georgij Maximilianovič Malenkov.
Už tento fakt přinášel o proti předcházejícím sjezdům
od počátku dvacátých let porušení zvyklosti.
S dalšími významnými projevy vystoupili další Stalinovi
spolupracovníci - Lazar Kaganovič, Nikita Sergejevič Chruščov
a M. Z. Saburov. Sjezdové jednání uzavřel krátkým projevem
Kliment Jefremovič Vorošilov. Mezitím zazněly méně
významné projevy oblastních a republikových funkcionářů a
především pozdravy ostatních komunistických stran.
Stalin se samotného sjezdového jednání příliš neúčastnil,
vystoupil jen krátce před jeho uzavřením s pozdravným projevem.
Na závěr proběhlo zvolení nového Ústředního výboru
a Komise stranické kontroly.
Na sjezdu neprobíhala žádná debata či skutečná politická diskuse.
Od roku 1930 se staly sjezdy pouze slavnostním zasedáním
elity režimu a manifestací semknutosti stranické masy kolem
svého vedení. Jediným zásadním bodem sjezdu byla změna jména
strany z VKS Všesvazová komunistická strana (bolševiků)
na KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu). O to větší
představoval šok, když se sešlo první posjezdnové plénum ÚV,
na kterém vystoupil J. V. Stalin se zdrcující kritikou některých
dlouholetých představitelů strany.
Plzeňské povstání (1953)
Plzeňské povstání
Konflikt: Studená válka
Trvání: 1. června 1953
Místo: Plzeň, Československo
Výsledek:Povstání bylo potlačeno
Strany:
Flag of Czechoslovakia.svg Československo
Plzeňští povstalci – zejména dělníci a studenti
Síla:
8 000 policistů cca 20 000
Ztráty:
Zranění:
Lidové milice 32
StB 14
další 2 Zranění: cca 200
Odsouzeno v politických procesech: 331
Plzeňské povstání je označení pro násilně potlačené
protikomunistické nepokoje, které proběhly v Plzni
dne 1. června 1953.
Povstání bylo důsledkem hospodářské krize, do které
zemi přivedla vláda KSČ a zejména měnové reformy,
schválené 30. května 1953, jež zbavila většinu společnosti
úspor a omezila výhody, doposud silně podporované dělnické
třídy, která se následně zčásti postavila proti režimu.
Plzeňské povstání bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů,
které se v Československu ve dnech 2.–5. června 1953 odehrály.
Do povstání se zapojilo na 20 000 osob, které na
necelý den ovládly značnou část města a až večer
jejich neposlušnost potlačily přivolané ozbrojené posily.
Během plzeňského povstání bylo na obou stranách zraněno
na 250 osob, dalších 331 osob bylo následně odsouzeno v
politických procesech a proběhla i vlna represí a čistek.
Na druhé straně byl režim, kterému hrozilo vnitřní zhroucení,
donucen k určitým ústupkům vedoucím ke zlepšení životní úrovně
obyvatelstva, které v konečném důsledku stabilizovaly jeho vládu.
Po plzeňském povstání následovaly další nepokoje
i v ostatních komunistických satelitech.
O dva týdny později (17. června 1953) došlo k dnes známějšímu
protikomunistickému povstání v NDR, nebo o tři roky později
pak ke Generální stávce v Polsku a k Národnímu povstání v Maďarsku.
Situace v Československu však v té době již zůstala klidná.
Maďarské povstání
Maďarské povstání
Konflikt: Studená válka
Hole in flag - Budapest 1956.jpg
Revoluční maďarská vlajka na Corvin köz
Trvání: 23. říjen 1956 - 10./11. listopad 1956
Místo: Maďarsko (Maďarská lidová republika)
Výsledek:Porážka revoluce, vítězství SSSR
Strany:
the Hungarian Revolution (1956) Maďarští povstalci
Hungary 1949-1956 MLR (ÁVH)
Sovětský svaz SSSR
Velitelé:
the Hungarian Revolution (1956) Imre Nagy
the Hungarian Revolution (1956) Pál Maléter
Coat of arms of Hungary (1949-1956).svg Ernő Gerő
Sovětský svaz Ivan S. Koněv
Síla:
Neznámý počet povstalců
150 000 vojáků,
6000 tanků
Ztráty:
Oficiálně 2652 mrtvých a 19 226 zraněných
(podle některých historiků se však počet mrtvých odhaduje do statisíců)
722 mrtvých a 1251 zraněných (pouze Sovětské oběti na životech)
Maďarské povstání, nebo také maďarská revoluce,
bylo celonárodním povstáním proti stalinistické diktatuře
a sovětské okupaci Maďarské lidové republiky
od 23. října do 10. listopadu 1956.
Po východoněmeckém povstání z roku 1953
a povstání dělníků v Poznani v roce 1956 se jedná
o v pořadí třetí velký a násilně potlačený konflikt
lidu s komunistickým režimem nebo přímo s okupační
mocností v bývalých evropských satelitech SSSR.
Povstání vypuklo 23. října, kdy poklidná demonstrace
solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch
odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému)
režimu. Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu
první výstřely. Od druhé hodiny ranní následujícího
dne vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic.
Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a
sovětskými okupanty. 25. října proběhla před budovou
parlamentu obrovská demonstrace za odstoupení Ernő Gerőa.
Příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali
střílet do bezbranného davu. Imre Nagy později představil
novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové
pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács.
O den později 28. října uznal povstání za národně
demokratické hnutí. 30. října se sovětské jednotky
začaly stahovat z hlavního města, zároveň se však
sovětské velení tajně připravovalo na další ozbrojený útok.
31. října vedení Sovětského svazu rozhodlo o potlačení
revoluce vojenskou cestou. Když byl Imre Nagy informován
o aktivizaci sovětských jednotek naléhal na OSN a
1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení
z Varšavské smlouvy. Za rozbřesku 4. listopadu začala
ofenzíva proti hlavnímu městu. Zuřivé boje povstalců
pokračovaly v Budapešti i v dalších městech asi týden.
János Kádár přijel 7. listopadu, v čele své promoskevské
vlády, na sovětských tancích do Budapešti.
Houževnaté boje Maďarů trvaly až do 10. či 11. listopadu.
XI. sjezd KSČ
XI. sjezd KSČ byl sjezd vládnoucí Komunistické strany ¨
Československa konaný v Československé republice roku 1958.
Sjezd se odehrával ve dnech 18. - 21. června 1958.
Konal se v Praze. Účastnilo se ho 1421 delegátů, kteří
zastupovali 1 422 199 tehdejších členů KSČ. Prvním
tajemníkem strany byl zvolen Antonín Novotný, předsedou
Ústřední revizní komise se stal Josef Štětka,
předsedou Komise stranické kontroly Jan Harus.
Sjezd zvolil 97 členů a 50 kandidátů Ústředního
výboru Komunistické strany Československa.
Sjezd se odehrával v době po odhalení zločinů
Stalina na XX. sjezdu KSSS a po maďarském povstání.
KSČ dokázala tyto mezinárodní otřesy vstřebat,
v Československu nedošlo k masivnímu narušení
statu quo a XI. sjezd se proto zaměřil na dovršení
budování socialismu v Československu, v duchu
Generální linie výstavby socialismu přijaté stranou roku 1949.
Chceme světlo!
Chceme světlo, chceme více světla bylo hlavní heslo
průvodu cca 2000 studentů ze strahovských kolejí,
který se na protest proti výpadkům elektřiny na
vysokoškolských kolejích konal v Praze 31. října 1967
Studenti směřovali do centra města a na Hrad
(někteří s „ešusy“ jako bubínky a se svíčkami),
ale na Malé Straně je brutálně rozehnala Veřejná
bezpečnost. SNB tehdy porušila uznávanou akademickou
svobodu (ani tehdy nebylo zvykem, aby uniformovaná
a pendreky opatřená bezpečnost vstupovala do kolejí,
menz a škol) a vtrhla i do kolejí, kde bila studenty
„hlava nehlava“ , nerozlišujíc v nastalé tmě
demonstranty od studentů, vracejících se ze studoven
v Praze (Klementina). Někteří studenti byli zraněni
nebo donuceni odejít ze studia. Událost, známá pod
názvem „Strahovské události“ však pronikla do tehdejších
médií a zásah odsoudili akademičtí hodnostáři i veřejnost.
Na Strahovské koleje šel potom vysvětlovat zásah sám
Antonín Novotný, diskuzí se studenty v prostorách menzy,
avšak bez většího úspěchu (Masarykovské názory studentů
se dostávaly do přímého konfliktu s jeho názory, svobodná
vůle člověka, nepotřebnost lidových milicí, porušení
akademické svobody veřejnou i státní tajnou bezpečností
při potlačování studentských nepokojů, možnost drobného
soukromého podnikání a vyslovení kritických myšlenek).
Tím byla oslabena v souvislostech se sjezdem
československých spisovatelů pozice tehdejšího
vedení KSČ v čele s prezidentem republiky Antonínem
Novotným a demonstrace se stala jednou z předzvěstí
Pražského jara 1968.
Alexander Dubček
Alexander Dubček
První tajemník ÚV KSČ
Ve funkci:
5. ledna 1968 – 17. dubna 1969
Narození 27. listopadu 1921
Uhrovec
Československo Československo
Úmrtí 7.listopadu 1992 (70 let)
Praha
Politický subjekt KSČ
ODÚ-VPN
soc. dem. str. Slovenska
byl československý a slovenský politik, hlavní
osobnost Pražského jara 1968.
Dva tisíce slov 
(úplný název: Dva tisíce slov, které patří dělníkům,
zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem)
byl jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů Pražského jara.
Zatímco Akční program KSČ byl výzvou k reformě komunistické strany,
Dva tisíce slov byly podněty, které šly za rámec Akčního programu.
Vedení KSČ je odmítlo a později,
v době tzv. politické normalizace,
dokument Dva tisíce slov označila za kontrarevoluční.
Dokument vznikl na podnět pracovníků Československé akademie věd
Otty Wichterla, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba.
Šlo o aktivizaci československé veřejnosti proti stále zjevnému
tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi.
Jako manifest jej sepsal spisovatel Ludvík Vaculík.
Text vyšel 27. června 1968 v Literárních listech a denících Práce,
Mladá fronta a Zemědělské noviny, tedy den poté, kdy byla
26. června 1968 Zákonem 84/1968 Sb. dočasně zrušena cenzura
("Cenzura je nepřípustná"). Manifest podepsaly stovky osobností
veřejného života a více než sto tisíc občanů.
Krátce po zveřejnění dokumentu jej při parlamentní interpelaci
označil poslanec a důstojník Samuel Kodaj za kontrarevoluční akci.
Čelil pak rozsáhlé kritice od reformně naladěné veřejnosti.
Na tajné schůzi komunistických poslanců měl Kodaj rovněž
ještě před Srpnem 1968 prosazovat vyhlášení stanného práva
a represe proti nejradikálnějším reformistům.
V 70. letech, v době tzv. normalizace, byli mnozí lidé
za projev souhlasu s tímto manifestem perzekuováni.
Moskevský protokol
Tzv. Moskevský protokol, plným názvem Protokol
o jednání delegace SSSR a ČSSR je dokument shrnující
výsledek jednání mezi SSSR a ČSSR, která probíhala
23. až 26. srpna 1968. Dokument podepsali všichni
členové československé delegace s výjimkou Františka Kriegela.
31. srpna byl protokol přijat ústředním výborem
Komunistické strany Československa.
Sověty diktované body protokolu znamenaly
ideové popření celého Pražského jara,
přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k
budoucí normalizaci.
Pražské jaro 1968
Za Pražské jaro (slovensky: Pražská jar)
se označuje období politického uvolnění v Československu
v roce 1968. Toto období začalo v roce 1967 na prosincovém
plenárním zasedání ústředního výboru strany, které skončilo
5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ústředního výboru
Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stal Alexander Dubček,
a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku,
kdy vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu
vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy
(Vpád vojsk Varšavské smlouvy).
Většina z nich sice opustila Československo k 16. říjnu 1968
část ale zůstala na území státu jako "sovětské jednotky dočasně
umístěné na území Československa" bez časového stanovení termínu
odchodu, formálně "do ukončení konsolidačního procesu".
Část těchto jednotek opustila zemi v polovině roku 1987,
poslední pak až po Sametové revoluci
Reformy pražského jara byly pokusem uvolnit režim a urychlit
proces demokratizace.[4] Tento záměr se nesetkal s pochopením
na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních)
tisíce vojáků vojsk Varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci
státu, jež měla vytvořit patřičný tlak na československé
vedení, aby se podrobilo vůli Sovětského svazu.
Poté, co Československo následně vstoupilo do éry normalizace,
vedení strany v podstatě znovu nastolilo politické a
ekonomické hodnoty, které vládly před tím, než reformní
komunisté ovládli Komunistickou stranu Československa (KSČ).
Termín „Pražské jaro“ byl vytvořen západními médii poté,
co se o těchto událostech dozvěděl celý svět. Je to mj.
odkaz k termínu „Jaro národů“, což je umělecký název
daný revolučnímu roku 1848, symbolizující naději,
probuzení a charakterizuje rovněž roční období,
kdy se události převážně odehrávaly.[6] Z hlediska
tuzemského použití je tento název poněkud sporný ze
dvou důvodů: Jednak je tento pojem po desetiletí vnímán
především jako jméno tradičního stejnojmenného
renomovaného hudebního festivalu a za druhé se onen
politickospolečenský proces netýkal pouze hlavního města Prahy,
ale celého státu; z hlediska pohledu ciziny je toto pojmenování
spíš pochopitelné, protože cizí země bývají obecně
často identifikovány s jejich hlavními městy.
V tehdejším Československu se používalo označení podle
lednového plenárního zasedání ÚV KSČ 1968
jako polednový vývoj, polednová politika.
Provolání Všemu lidu ČSSR:
Všemu lidu Československé socialistické republiky!
Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer,
překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky,
Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a
Bulharské lidové republiky státní hranice
Československé socialistické republiky.
Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky,
předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i
prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.
Číslo 68 je ikonou bývalého Československa.
Hokejista Jaromír Jágr obléká dres s číslem 68,
a to i po přestupu do ruského Omsku.
V Torontu bylo založeno vydavatelství 68 Publishers,
které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů.
Název se také odvolává na rok pražského jara.
TAK SKONČILA DALŠÍ ETAPA DĚJIN,KTERÁ TRVALA 20 LET A NA DALŠÍ DOBU NÁROD POZNAMENALA.
VZALA JIM SVOBODU NADĚJI,ILUZE A SEBEÚCTU NA..............X....LET a já na základě těchto událostí zakládám svoji kroniku na protest proti bezpráví........
